Ta Technika ve Vídni 1/2
"A co ta Technika ve Vídni? Jak jsi dopadl? Už umíš rakousky?" ptají se mě ti, kteří zaznamenali můj odjezd na zimní semestr. Jak to vlastně dopadlo s mým studiem na Technische Universität Wien? Povedlo se mi ho úspěšně zakončit? V následujících dvou článcích se budu snažit zodpovědět tyto dotazy, popsat dojmy z jednotlivých předmětů a představit školu jako takovou. Text možná dobře poslouží dalším studentům, kterým by se na stejnou školu náhodou zachtělo.
O škole obecně
Podle serveru vienna4y.at se ve Vídni nachází celkem 18 různých univerzit a studium na nich každoročně úspěšně dokončí kolem 150 000 studentů. Takový vysoký počet rozhodně dělá město studentským a vůbec Vídeň je podle mě velmi příznívé místo pro kohokoliv prahnoucího po rakouském vzdělání. Technická univerzita je podle počtu studentů čtvrtá největší ve Vídni a to s 20 100 ukončenými studii ročně. Nabízí 19 bakalářských, 21 magisterských a 3 doktorské studijní programy. A podle žebříčku všech univerzit na světě (QS Global University Ranking) si drží prestižní 191. místo. Pro porovnání - nejlepší česká univerzita Vysoká škola chemicko-technologická v Praze obsazuje 342. místo a mé domovské Vysoké učení technické 701-750. místo. Technika ve Vídni se chlubí více jak 200 let dlouhým působením a dnes se dělí na 8 fakult:
- Fakulta architektury a územního plánování
- Fakulta stavebního inženýrství
- Fakulta elektrotechniky a informačních technologie
- Fakulta informatiky
- Fakulta strojírenství a obchodních studií
- Fakulta matematiky a geoinformatiky
- Fakulty fyziky
- Fakulta technické chemie
Jednotlivé fakulty se dělí ještě na dalších celkem 57 instututů, nebo "ústavů", jak u nás v Brně hezky říkáme.
Jako erasmák jsem si ve školním elektronickém informačním systému mohl vybrat předměty prakticky z jakékoliv fakulty a ústavu. Ovšem všechno v rámci magisterského studijního oboru strojírenství (Machinenbau). Ačkoliv jsem se snažil nalézt nějakou shodu předmětů s osnovami v Brně docela usilovně, nezadařilo se. Žádného uznání předmětů se tím pádem nedočkám. Možná kdybych jel na Erasmus dříve než po čtvrťáku, něco na uznání by se našlo. Ale takhle, když mě po návratu čekaly pouze dva semestry magisterského studia mechatroniky, se opravdu nic uznat nedalo. Nevadí... Mechatronika je široký obor a v Rakousku jsem se naučil věci, které se u nás ani neučí a myslím si, že je v životě ještě využiji. Ve Vídni jsem navštěvoval celkem 4 předměty, které jsem jmenoval již v závěru článku Vítej ve Vídni. Ale až nyní můžu předměty cele zhodnotit. 3 předměty jsem absolvoval na strojírenské fakultě na instutu mechaniky a mechatroniky a 1 předmět na fakultě elektrotechniky na institutu automatizace a regulační techniky.
Škola sídlí ve středu města a její jednotlivé budovy jsou určitě různě rozesety proto, aby se studenti mezi lekcemi různých předmětů trochu provětrali. Hlavní budova stojí přímo u nádherného Karlsplatz, přes které jsem se vždy rád procházel, a na mapě je označena černou tečkou. Já jsem ale chodil na výuku ještě do budov Getreidemarkt, Freihaus a Gußhaus označených ve stejném pořadí zleva červenými tečkami.
Poprvé mě do studovny pan knihovník vůbec nechtěl pustit, protože vstup s batohem je zakázán. Zřejmě protiteroristické opatření. Tak jsem musel zajít do spodního patra do šatny, kde jsem si batoh uložil do skříňky a všechna ta těžká skripta a notebook přeskládal do průhledné tašky přes rameno zvané "bibliobag". Po cestě do schodů jsem se opravdu bál, aby se průhledný igelit neprotrhl a všechno se mi nerozsypalo. Nicméně několikapatrová prostorná studovna se širokými stoly, zásuvkou a lampičkou mě opravdu ohromila. Připadal jsem si jako v nějakém tom filmu z anglického univerzitního prostředí. Jenom hábity nám chyběly. Dařilo se mi opakovaně s sebou propašovat svačinu a kafe, takže v této studovně jsem strávil mnoho hodin louskáním technických skript v němčině, hledáním slovíček a barevným zvýrazňováním pojmů, kterým jsem často nerozuměl, ale považoval je za důležité.
Předměty na té Technice ve Vídni
V této části vás seznámím s průběhem a obsahem všech předmětů, které jsem na škole navštěvoval. K tomu i nějaké zážitky a zajímavosti navíc! O prvních dvou předmětech píšu níže a druhé polovině zbývajících v dalším článku. Popisuji je v pořadí, v jakém jsem se s nimi (ne)vypořádal. Omlouvám se všem vyučujícím, že neuvádím vždy všechny jejich tituly. Mají jich až moc... Kdo by chtěl, tak si je může dohledat na stránkách Technické univerzity.
Automatisierungs- und Steuerungssysteme
Automatizaci jsem měl jako jedinou na fakultě elektrotechniky a podařilo se mi zaregistrovat bohužel pouze její přednáškovou část, která byla na rozdíl od laboratorních cvičení čistě o chození na přednášku v pondělí a ve středu a následném nabiflování se na zkoušku. Laboratoře a osobní kontakt s technikou, o které jsme se učili, by byl pro mě určitě přínosnější. Ale možná je dobře, že jsem se tam nezaregistroval. Protože kdyby mě ve cvičení jako cizince dostal do dvojice nějaký Rakušan, asi by mu to práci trochu ztížilo.
V naší přednáškové skupině sedávalo zhruba 50 studentů a v lavici jsem se seznámil s Mariem z Vídně, který mi poradil, kde stáhnu zkoušky z minulých let a hlavně, kde v budově na Gußhausstrasse, kde se předmět vyučoval, najdu studentskou klubovnu, ve které si zadarmo můžu svázat skripta. Toho jsem využil nejednou! Když má ústa nebyla líná, dozvěděl jsem se od spolužáků spoustu cenných informací a zjistil jsem, že se většinou chovají docela mile a nápomocně. Jen začít rozhovor, to bylo to nejtěžší!
Osnovu předmětu tvořila tato témata:
- Historický vývoj automatizace, průmyslové revoluce
- Komponenty v řídící technice, elektrotechnika sloužící k řízení výrobních a jiných procesů, struktura řízení průmyslového závodu
- Pneumatické součástky a obvody
- Programovatelné řízení a regulace, programovací jazyky
- Návrh řízení, Petriho sítě
- Dělené řídící systémy (na funkční oblasti) a flexibilní automatizace
- Průmyslové roboty, souřadnice, kinematika, plánování trajektorie
- Komunikační systémy, synchronizace řízení, sběrnice, průmyslový ethernet
Nebyl ani čas nepovedenou zkoušku zapít nebo zazpívat (vyzpívat se z toho žalu ve sboru), protože za čtyři dny mě ještě čekala zkouška z regulační techniky. Po této druhé, ještě horší zkoušce, o které píšu až nakonec, jsem se odhodlal automatizaci zvládnout. Přihlásil jsem se na první lednový termín a ještě před Štědrým dnem si začal podle prezentací vypracovávat otázky. Zabraly mi hodně času a natáhly se na neuvěřitelných 71 stran. Ale učivo jsem si díky tomu lépe pamatoval.
Grundlagen der Fahrzeugdynamik
Základy dynamiky dopravních vozidel se staly hned v prvních týdnech mým nejoblíbenějším předmětem! Konečně totiž šlo o něco méně abstraktního a to především o dopravní prostředky, se kterými jsem se už hodněkrát potkal. Věnovali jsme se těmto oblastem:
- Dynamice automobilů (Plöchl)
- Dynamice vlaků (Endlicher)
- Dynamice plavidel (Ecker)
- Dynamice letadel (Edelmann)
O každé oblasti nám 4 až 5 studentům přednášel jiný profesor a každý s velkým nadšením. Bylo vidět, že mají svůj obor rádi. Ale právě toto zanícení pravěpodobně způsobovalo rychlé mluvní tempo a já jsem kvůli tomu špatně rozuměl. Naštěstí skoro všechno, o čem mluvili, napsali také do skript, která jsme si za pár euro od učitelů koupili a i když jsem vůbec nerozuměl, tak byli dokonce schopni na požádání věc vysvětlit anglicky. Aby mi náhodou něco neuniklo, většinu přednášek jsem si nahrál na mobil. Samozřejmě jsem se na začátku vždy slušně dotázal, jestli s tím souhlasí! Nikdo s tím problém neměl. Hádejte, kolik z nich jsem si potom pustil... Jenom jednu a ještě ne celou.
Malý a usměvavý pan Plöchl nás seznámil s dvoukolovým modelem auta, s působením sil v pneumatice, matematikou smyku a způsoby, jakými lze ovlivnit stabilitu pohybu vozidla po vozovce. Mě však nejvíce zajímaly vlaky, o kterých nás poučoval rázný pan Endlicher. Ten se nás dokonce zeptal na jména a odkud jsme. Když potom hovořil o druzích kolejí v Evropě a zmiňoval nějaký český typ, významně na mě koukal jako bych věděl, která kolej má u nás jaký rozchod (vzdálenost mezi souběžnými kolejnicemi). Ještě teď si vzpomínám na vídeňský oblouk (wienerischer Bogen), což je takový způsob zakřivení trati, aby síly působící v kolejnici byly co nejnižší a docházelo tak k menšímu opotřebení. Také jsem se dozvěděl, proč dráty nad pantografem (ta věc, co má šalina na streše a dotýká se elektrických drátů) vedou cik-cak. Drát se totiž tře o zahnoutou bronzovou tyč pantografu a musí ji opotřebovávat po celé ploše rovnoměrně. Kdyby vedl drát rovně a třel o pantograf pouze v jednom místě, brzy by se vyryla drážka a kontakt potřebný k přenosu proudu by byl přerušen.
Starší pan profesor Ecker nás poučil o lodích a nemluvil úplně spisovně. To však obohatilo můj slovník o pár vyloženě vídeňských jazykových úprav. Například slovo"Wasser" od něj znělo téměř jako české "vosa". Zábavnou částí přednášky byl pokus, na kterém profesor ukazoval, jaký vliv má tvar profilu lodního trupu na stabilitu plavidla. Ani ve svém pokročilejším věku si nenechal pomoct s nošením kyblíků s vodou. Ještě teď si pamatuji ty zákonitosti, což dokazuje, že nejlépe si něco zapamatujeme, když to přímo pozorujeme, nebo si na to i sáhneme. Na poslední přednášce jsme se věnovali s mladým doktorandem Edelmannem dynamice letadel. Díky té přednášce mám respekt ke všem konstruktérům letadel, protože navrhnout věc k létání (doslova přeložený německý výraz pro letadlo Flugzeug) při tolika protichůdným požadavcích tak, aby se dokázala pohybovat trojrozměrným prostorem, nejen po rovině jako ostatní dopravní prostředky, aby nebyla moc těžká, aby byla dostatečně pevná atd., je hodně těžká úloha, na jejímž správném řešení závisí životy.
Zkouška z dynamiky vozidel se konala až v únoru, kdy jsem už byl zpátky v Brně a chodil na VUT. Původně mě dost vyděsilo, že většina termínů zkoušek je vypsaná mimo stanovený termín mého zahraničního pobytu září 2019 - leden 2020. Řešil jsem se studijním a zahraničním oddělením VUT, jestli můžu tyto zkoušky složit až po pobytu. Potěšila mě jejich vstřícnost. Povolili mi pozdější odevzdání výpisu známek a výběr Vídně jako destinace pro zahraniční studium se ukázal moudrým, protože během půl dne jsem mohl jet na zkoušku a zpět, aniž by mě to stálo majlant. Měl jsem původně v plánu pročíst všechna čtyři skripta (ke každému vozidlu 20-60 stran) a k tomu si pustit nahrané přednášky, ale mí čtyři spolužáci mi poslali nějaké vypracované otázky, které se v testech často opakují. Ty jsem se naučil zpaměti, nejasnosti si vyjasnil pomocí skript a zkouška to byla nakonec ze všech nejjednodušší a dostal jsem hezké B.