Ta Technika ve Vídni 2/2

29.06.2020

Pokračování předchozího článku Ta technika ve Vídni 1/2.

Předměty na té Technice ve Vídni

Dále představím zbývající dva předměty, které se vyučují na strojírenské fakultě na institutu mechaniky a mechatroniky, při tom zavzpomínám na některé zážitky a nakonec vše shrnu.

Identifikation - Experimentelle Modellbildung

Zmatek, zoufalství, beznaděj, tápání a frustrace, to vše mě provázelo tímto předmětem, jehož název nedovedu jednoduše a výstižně přeložit do češtiny. Popsal bych ho jako vytváření matematických modelů jevů v realitě, což je to samé jako identifikace modelu. V podstatě se snažíme najít matematickou formuli pro něco, co pozorujeme ve svém okolí. K tomu jsme při svých domácích úkolech pokaždé potřebovali tréninková a testovací data. Věděli jsme pouze, jak vypadají vstupní a výstupní údaje (dlouhé řady čísel) a naším úkolem často bylo pomocí Matlabu odhalit matematický aparát, který dokáže přepočítat vstupní data na ta stejná výstupní s co nejmenší chybou. Kromě tohoto tvoření modelu se probíraly i jiné věci, ale těm už jsem málo rozuměl. Byl to na mě celkově příliš pokročilý předmět. Navazoval totiž na Grundlagen der Regelungstechnik, kterou jsem současně také studoval.

Přednášející Ritzeberger mi připadal takový strohý a odměřený (nikoliv špatný) a málo jsem mu rozuměl, protože chrlil jednu učenou větu za druhou ve svižném tempu. Podle mě se minul povoláním, obstál by skvěle jako rapper - intelektuál! Domácí úkoly jsem dělal poctivě i když nebyly povinné. Nevěděl jsem si upřímně moc rady, logicky jsem k něčemu došel, ale vůbec jsem netušil, jestli k něčemu správnému. Abychom předmět uzavřeli, mohli jsme si vybrat buď ústní zkoušku, kde budeme zkoušeni nad odpřednášenou látku, anebo projekt v Matlabu. Skripta od tak pro mě komplikovaného předmětu se mi louskat nechtělo, takže jsem si samozřejmě vybral ten Matlab. Projekt mi zabral asi 5 dní. Po jeho dokončení jsem musel ještě jet do Vídně na "odevzdávací pohovor", který jsem si s panem Ritzebergerem domluvil na týden po zkoušce z dynamiky vozidel.

Když jsem dorazil do školy a vyšplhal do patra, kde sídlí pan Ritzeberger, dozvěděl jsem se od nějaké paní sekretářky, že tu vůbec není. "Ale já tu mám dnes s ním domluvenou zkoušku! Jel jsem až z Česka, abych odevzdal jeden projekt!" říkal jsem jí zoufalým tónem. (Kamarád Samuel z TU Chor jezdí z Klagenfurtu do Vídně 4 hodiny, moje 1,5 hodina vlakem oproti tomu nic není. Ale ono to zní naléhavěji, když se řekne, že člověk přijel ze zahraničí...) To bych mě naštvalo, kdyby tady na domluvenou schůzku nebyl a já jezdil zbytečně. Proběhl ale nějaký telefonát a přišel mě vyzvednout jeho kolega Euler-Rolle. Když se představoval, vůbec jsem toto příjmení nepochytil. Znělo mi ta jako nějaké "ojlrol". Aby mi ho nemusel hláskovat, obržel jsem rovnou vizitku. S ním jsem se posadil do zasedací místnosti, připojil ke svěmu notebooku, který jsem si prozřetelně vzal, dataprojektor a odprezentoval projekt. Opět jsem dostal nabídku na prezentaci v angličtině, ale to by pro mě stejně asi žádné ulehčení nebylo. K tomu se mě ještě dotázal na teorii, já odpověděl něco dobře, něco špatně, zkoušející se tvářil docela spokojeně, takže jsem pak dostal ještě doporučení, jak závěrečnou zprávu projektu vylepšil, tu jsem poslal původnímu vyučujícímu a v indexu se mi zjevilo neuvěřitelné C!

Problém ale tkvěl v tom, že tento předmět byl v informačním systému rozdělen na přednášku za 3 kredity a cvičení za 1 kredit a byla mi ohodnocena pouze přednáška. Tudíž 1 kredit ze cvičení, které jsem taktéž uvedl v dohodě o studiu, mi pořád chyběl! Nechtělo se mi to už řešit, ale Zuzka mě postrčila, abych o tom vyučujícímu napsal. Ač to zřejmě nebylo standardní, byly mi najednou ohodnoceny nepovinně odevzdané úkoly a udělen 1 kreditek s hodnocením D. Vznikla tak krásná postupka ABCD. Sice působil pan Ritzeberger přísně, ale tady mi po vylíčení mé situace pomohl. A bez odpovědi na jediný můj e-mail.

Grundlagen der Regelungstechnik

Na konec si nechávám zapeklité základy regulační techniky, které mě několik měsíců strašily. Jejich příběh je ze všech nejzamotanější. V největší posluchárně ve Freihaus se scházelo každý týden na přednášce tak 300 - 400 studentů, zřejmě se jedná o nějaký povinný předmět pro více oborů na Technické univerzitě. Cvičení byla rozdělena na tři skupiny a počítali jsme na nich příklady. První přednáška mě docela bavila, profesor Jakubek se nás zřejmě snažil namotivovat a promítal hodně videí s létajícími raketami a říkal, jak je regulace skvělá a důležitá. Brzy se to ovšem zvrhlo do počítání diferenciálních rovnic, návrhů regulátorů, konstruování diagramů a dalších obludností, se kterými jsem zápasil. Osnova měla tuto podobu:

  1. Tvorba matematického modelu, stavový prostor
  2. Charakteristické křivky a pole
  3. Linearizace, Laplaceova transformace
  4. Bloková schémata regulačních smyček a jejich úpravy
  5. Frekvenční charakteristika, Bodeho diagram, křivka stability, regulátory
  6. Systémy bez fázového minima
  7. Stabilita regulace, Hurwitzovo a Nyquistovo kritérium
  8. Míra stability, průběh křivek stability
  9. Návrh regulátoru v časové oblasti
Regulace polohy deštníku
Regulace polohy deštníku
Příklad příkladu (průtokový ohřívač)
Příklad příkladu (průtokový ohřívač)
Musím se s vámi podělit o to, jak jsem se stal na cvičení hrdinou. Ve vedení cvičení se střídali různí doktorandi a jednou nás učila taková lehce zmatená blondýnka. Zprvu se na ni koukalo velice dobře, ale dojem se zhoršoval s tím, čím více toho řekla nebo napsala na tabuli. Věřil bych, že regulační techniku zvládá dobře, ale před tabulí jí to prostě nesedělo. Když jsme se učili kreslit Nyquistův diagram, počítali jsme nějaké rovnice s imaginárními čísly a cvičící provedla nějakou úpravu zlomku, která mi strašně vrtala hlavou. Kde se v tom dlouhatánském zlomku najednou vzalo (4j-w^2)/(4j-w^2)? Zlomková čára není přerušená, takže to nevypadá jako násobení jedničkou. Usilovně jsem vzpomínal na to, co jsme se učili na VUT. Jestli to není náhodou ta úprava, abychom se zbavili imaginární konstanty ve jmenovateli! Bohužel v němčině v oblasti regulační techniky se mi těžko formulují dotazy a nejsem takový pohotový diskutér jako u piva, takže když jsem se jednoduše zeptal, co to tam na konci zlomku provedla za operaci, začala mluvit úplně o něčem jiném, než jsem chtěl vědět. Nechal jsem to být a doufal jsem, že si této chyby (podle mě) všimne nějaký chytřejší domácí student. Avšak nikdo se neozýval a když jsem se rozhlížel kolem sebe do sešitů mých sousedů, všichni to měli napsané stejně. Po zhruba 20 minutách, kdy už naše cvičící popsala všechny tři obří tabule se zeptala, jestli už může smazat tu oblast s již zmíněným zlomkem. Už napřahovala ruku s houbou, ale já jsem o něco hlasitěji, než jsem původně chtěl, vykřikl: "Nein!", až sebou pěkně cukla. "Už vím, co je tam špatně! Ale je to pro mě těžké vysvětlit, radši to půjdu napsat." Za napjatého ticha jsem došel dolů k tabuli. Popadl křídu. S ní přerušil zlomkovou čáru. Pak jsem se otočil na asi 150 domácích studentů a koktavě vysvětloval, že toto má vlastně být jen násobení jedničkou. Honem jsem si nedokázal vybavit, jak se řekne německy jmenovatel (teď už na Nenner a Zähler nikdy nezapomenu), tak jsem akorát ukazoval prstem. Nicméně kolegové brzy pochopili a desítkám sešitů se ulevilo, jak se v nich opravila tato chybka. Po tom, co jim to musel nějaký erasmák z Česka vysvětlit, jsem odložil křídu a nečekaně se ozvalo uznalé poťukávání na lavice. Adrenalin mi opadával ještě asi půl hodiny. "Díky za vysvětlení, já jsem si myslel, že to je nějaké divné!" přiznal soused. Po lekci, jak všichni odcházeli, mi cvičící také poděkovala. Nešlo o nic velkého, pouze o banální úpravu zlomku, ale nikdo jiný se stále neozýval...


K tomu poťukávání se ještě vrátím. V tomhle jsou Rakušáci dál než my, měli bychom se přiučit. Zatímco u nás se ve škole hlásíme pouhým zdvižením ruky a čekáme než si nás učitel milostivě všimne a vyvolá nás, v Rakousku zdvižení paže kombinují s dvojitým poťukáním na lavici. Nebo jenom zaťukají a ani se nehlásí. Protože učitel často hledí do tabule, nebo do svých poznámek, nemusí si zdvižené ruky hned všimnout. Na to se hned ozve: "Ja?" a žák se hned táže. Jak efektivní a účinné! To kdybychom u nás měli zavedeno, neprohlásil bych se za svých 18 let studia zbytečně aspoň tak tři hodiny! Na základní škole jsme si hlásící ruku museli podpírat ještě tou druhou, než si nás někdo všiml, to si dobře pamatuju. Naštěstí nám pomáhá alespoň hláška "Plha se hlásí!", kterou nás občas zachrání nějaký extrovertní spolužák. Delší poťukávání se používá ještě na konci každé přednášky (pokud se líbila) stejně jako u nás potlesk. Ale ťukání do lavice zní o něco diskrétněji než hlučný potlesk, myslím si, že k tomu by se u nás na konci přednášek odhodlali studenti spíše než k hlasitému tleskání a přednášějícím by se tím pádem dostávalo více přímého ocenění než dosud! Tak co, kdo mi s tím zavedením pomůže začít?

Dokud jsem před Vánoci nešel na první zkoušku, moc jsem si z regulace hlavu nedělal a doufal jsem, že nebude tak těžká. Ale opak byl pravdou, šlo o nejtěžší školní zkoušku v mém dosavadním životě. Respektive o zkoušky, protože se psal test zvlášť na prvních 5 témat a za měsíc na další 4. Intenzivně jsem se v knihovně učil celých pět dní, znovu si propočítal všechny příklady a přečetl skripta, ale stejně jsem získal bídné skóre 22 %. V lednu jsem se učil na zkoušku z automatizace a do toho ještě navštěvoval přednášky a cvičení z regulační techniky. V Rakousku nemají takové to naše klasické zkouškové období, kdy člověk akorát leží v knížkách, sedí před počítačem a nebo jde na to. Do všeho biflování a zkoušek se pořád chodí do školy. Některé zkoušky ale byly v únoru, kdy mají teoreticky celý měsíc volno, takže se to dá zvládnout.

Způsob testování byl dost náročný. Dostali jsme 12-stránkové zadání, odpovědní arch (sportku) a tři hodiny na vypracování. Pomůcky pravítka, kalkulačka a předem daný soupis vzorců. Příklady byly těžké, chtěli po nás spočítat diferenciální rovnice až po číselné výsledky. To zabralo hodně času a ještě mě zpomalovala němčina. Někdy jsem si musel zadání přečíst 5x, abych pochopil (vytušil), co se po mně chce. Vůbec jsem nestíhal, jistý jsem si nebyl skoro ničím a ještě se mi chtělo od půlky zkoušky na záchod. Jak mi někteří radili, zkusil jsem se zeptat organizátora výuky, jestli by se to v mém případě dalo udělat nějak jinak. Aspoň třeba mít víc času, nebo mít možnost používat slovník. Odpověď zněla: "Ne, všichni studenti musí mít stejné podmínky. Přijďte v březnu na opravný termín." To se vůbec nadá srovnávat s rozmazlováním erasmáků, kteří přijedou do Brna. Ve druháku jsem chodil na statiku v angličtině, byl tam jako jediný Čech a nedalo se říct, že by zahraniční studenti statiku zvládali. Vyučující musel hodně mhouřit oči, aby prošli.

Zkouška z regulační techniky
Zkouška z regulační techniky

Na konci ledna se konala zkouška na druhý okruh témat. Již jsem se ji snažil nepodcenit a učil jsem se poctivě skoro dva týdny. Dokonce jsem otevřel sbírku příkladů, která mi od začátku semestru ležela v šuplíku. Dal jsem tomu všechno, ale stejně výsledek nepřekročil hranici 50 %. Získal jsem pouze 47 %, takže už jsem se pomalu začal smiřovat s tím, že budu vracet všechny peníze od školy, protože u nás jsme vždy museli mít alespoň polovinu bodů. Vracet bych je musel, protože bych nesplnil požadavek na úspěšně absolvované předměty v součtu za nejméně 18 kreditů. Bez regulace za 4 kredity mi to vycházelo jen na 17 kreditů. Jeden blbý kredit mi scházel, to si nedokážete představit, jak jsem byl naštvaný! Napsal jsem tedy organizátorovi výuky Pernsteinerovi a ten mi odepsal, že stačí, abych opravný test na první okruh témat napsal alespoň na 53 %. Potom obě zkoušky dají v součtu  polovinu bodů ze všech, které se dají získat a tím splním nutné minimum. Uf, to byla úleva! Ale znamenalo to opět spousty učení. Přihlásil jsem se tedy na opravný termín v březnu a doufal, že už to klapne. Erasmus se nám trošku natáhl, ale byl jsem odhodlán ho dobojovat!


Kdy už ten koloběh skončí?

Ale všichni dobře víte, co přišlo v březnu... Koronavirus. Zpočátku nám chodily uklidňující e-maily, že zkouška se za zpřísněných opatření i přesto bude konat. No dobře, ale jak se na ni mám dostat, když mi ještě zavřete hranice s Rakouskem? Zase jsem psal panu Pernsteinerovi, který se mi snažil vyjít vstříc. Navrhl dokonce, že bych zkoušku mohl skládat u nás na VUT, když na mě některý učitel dohlédne a pak naskenuje výsledky. Jenže ono zavřeli brzo i VUT... Neustále to šlo se mnou nahoru a dolů. Chvíli jsem si myslel, že je všechno marné, že to nedám a pak jsem se zase chytnul nějaké nově vysvitnuvší naděje. Taková horská dráha s nepříjemnými zákruty vedoucí od ledna až do května. Moc mi při tom všem pomohla podpora rodičů a přítelkyně. Když nešlo nijak vykonat onu zkoušku, poslechl jsem Pernsteinerova druhého návrhu. Požádat domácí univerzitu o odpuštění jednoho tohoto předmětu a toho jednoho blbého kreditu. Jeden kredit není tak moc, to by přece mohli uznat, ne? Teď si představte, že bych neuhnal neodpovídajícího pana Ritzebergera o jeden kredit za cvičení z matematických modelů a neudělal nepovinné domácí úkoly. To by mi chyběly dva kredity a to už nezní tak dobře jako pouhý jeden! Vše bylo třeba vyřešit do konce dubna, protože to mi končil status studenta ve Vídni a byl mi odepřen přístup do školního informačního systému i na školní e-mail. Kromě regulace jsem už měl všechny zkoušky za sebou, ale nebyly ještě opraveny a zapsány do elektronického indexu. Abych to v Brně mohl uzavřít, potřeboval jsem výpis známek. Ale pan Plöchl dynamiku dopravních vozidel za ten měsíc ještě neopravil a když jsem mu napsal v půlce března, že bych výsledek docela potřeboval, dozvěděl jsem se, že má testy ve škole a ta je kvůli koronaviru zavřená. Takže prý, jak se znovu otevře, tak se hned postará o to, abych měl zapsanou známku. Netrvalo to naštěstí dlouho, já k výpisu známek přiložil potvrzení o absolvování jazykového kurzu B2 za 6 kreditů a požádal odbor zahraničních vztahů, zda by mi mohli ten chybějící kredit odpustit, když mi bylo znemožněno vykonat zkoušku. Zrušení zkoušky mi potvrdil pan Pernsteiner a z odboru mi odepsali, že v mém případě mi bude moci být kredit kvůli zásahu vyšší moci prominut. Bude prominut, bude prominut... No dobře, ale kdy? Rád bych měl oficiální potvrzení, že už byl prominut. Za měsíc jsem se znovu tázal, jestli už bude nějaké to potvrzení a prý to mám brát jako vyřízené, když mám potvrzení od školy o zrušení zkoušky. Hmm, tak Erasmus teda beru jako úspěšně uzavřený, to jsem šťastný! Zajímá mě, jak a kdy se konečně dozvím, že je to vyřízené. Nezbývá než věřit.

© 2020 Jardovinky. Nic nevyhrazuji a ani si nevynahrazuji.
Vytvořeno službou Webnode
Vytvořte si webové stránky zdarma! Tento web je vytvořený pomocí Webnode. Vytvořte si vlastní stránky zdarma ještě dnes! Vytvořit stránky