Ta Technika ve Vídni 2/2

Dále představím zbývající dva předměty, které se vyučují na strojírenské fakultě na institutu mechaniky a mechatroniky, při tom zavzpomínám na některé zážitky a nakonec vše shrnu.

K tomu poťukávání se ještě vrátím. V tomhle jsou Rakušáci dál než my, měli bychom se přiučit. Zatímco u nás se ve škole hlásíme pouhým zdvižením ruky a čekáme než si nás učitel milostivě všimne a vyvolá nás, v Rakousku zdvižení paže kombinují s dvojitým poťukáním na lavici. Nebo jenom zaťukají a ani se nehlásí. Protože učitel často hledí do tabule, nebo do svých poznámek, nemusí si zdvižené ruky hned všimnout. Na to se hned ozve: "Ja?" a žák se hned táže. Jak efektivní a účinné! To kdybychom u nás měli zavedeno, neprohlásil bych se za svých 18 let studia zbytečně aspoň tak tři hodiny! Na základní škole jsme si hlásící ruku museli podpírat ještě tou druhou, než si nás někdo všiml, to si dobře pamatuju. Naštěstí nám pomáhá alespoň hláška "Plha se hlásí!", kterou nás občas zachrání nějaký extrovertní spolužák. Delší poťukávání se používá ještě na konci každé přednášky (pokud se líbila) stejně jako u nás potlesk. Ale ťukání do lavice zní o něco diskrétněji než hlučný potlesk, myslím si, že k tomu by se u nás na konci přednášek odhodlali studenti spíše než k hlasitému tleskání a přednášějícím by se tím pádem dostávalo více přímého ocenění než dosud! Tak co, kdo mi s tím zavedením pomůže začít?

Dokud jsem před Vánoci nešel na první zkoušku, moc jsem si z regulace hlavu nedělal a doufal jsem, že nebude tak těžká. Ale opak byl pravdou, šlo o nejtěžší školní zkoušku v mém dosavadním životě. Respektive o zkoušky, protože se psal test zvlášť na prvních 5 témat a za měsíc na další 4. Intenzivně jsem se v knihovně učil celých pět dní, znovu si propočítal všechny příklady a přečetl skripta, ale stejně jsem získal bídné skóre 22 %. V lednu jsem se učil na zkoušku z automatizace a do toho ještě navštěvoval přednášky a cvičení z regulační techniky. V Rakousku nemají takové to naše klasické zkouškové období, kdy člověk akorát leží v knížkách, sedí před počítačem a nebo jde na to. Do všeho biflování a zkoušek se pořád chodí do školy. Některé zkoušky ale byly v únoru, kdy mají teoreticky celý měsíc volno, takže se to dá zvládnout.

Způsob testování byl dost náročný. Dostali jsme 12-stránkové zadání, odpovědní arch (sportku) a tři hodiny na vypracování. Pomůcky pravítka, kalkulačka a předem daný soupis vzorců. Příklady byly těžké, chtěli po nás spočítat diferenciální rovnice až po číselné výsledky. To zabralo hodně času a ještě mě zpomalovala němčina. Někdy jsem si musel zadání přečíst 5x, abych pochopil (vytušil), co se po mně chce. Vůbec jsem nestíhal, jistý jsem si nebyl skoro ničím a ještě se mi chtělo od půlky zkoušky na záchod. Jak mi někteří radili, zkusil jsem se zeptat organizátora výuky, jestli by se to v mém případě dalo udělat nějak jinak. Aspoň třeba mít víc času, nebo mít možnost používat slovník. Odpověď zněla: "Ne, všichni studenti musí mít stejné podmínky. Přijďte v březnu na opravný termín." To se vůbec nadá srovnávat s rozmazlováním erasmáků, kteří přijedou do Brna. Ve druháku jsem chodil na statiku v angličtině, byl tam jako jediný Čech a nedalo se říct, že by zahraniční studenti statiku zvládali. Vyučující musel hodně mhouřit oči, aby prošli.

Na konci ledna se konala zkouška na druhý okruh témat. Již jsem se ji snažil nepodcenit a učil jsem se poctivě skoro dva týdny. Dokonce jsem otevřel sbírku příkladů, která mi od začátku semestru ležela v šuplíku. Dal jsem tomu všechno, ale stejně výsledek nepřekročil hranici 50 %. Získal jsem pouze 47 %, takže už jsem se pomalu začal smiřovat s tím, že budu vracet všechny peníze od školy, protože u nás jsme vždy museli mít alespoň polovinu bodů. Vracet bych je musel, protože bych nesplnil požadavek na úspěšně absolvované předměty v součtu za nejméně 18 kreditů. Bez regulace za 4 kredity mi to vycházelo jen na 17 kreditů. Jeden blbý kredit mi scházel, to si nedokážete představit, jak jsem byl naštvaný! Napsal jsem tedy organizátorovi výuky Pernsteinerovi a ten mi odepsal, že stačí, abych opravný test na první okruh témat napsal alespoň na 53 %. Potom obě zkoušky dají v součtu  polovinu bodů ze všech, které se dají získat a tím splním nutné minimum. Uf, to byla úleva! Ale znamenalo to opět spousty učení. Přihlásil jsem se tedy na opravný termín v březnu a doufal, že už to klapne. Erasmus se nám trošku natáhl, ale byl jsem odhodlán ho dobojovat!

Kdy už ten koloběh skončí?

Ale všichni dobře víte, co přišlo v březnu... Koronavirus. Zpočátku nám chodily uklidňující e-maily, že zkouška se za zpřísněných opatření i přesto bude konat. No dobře, ale jak se na ni mám dostat, když mi ještě zavřete hranice s Rakouskem? Zase jsem psal panu Pernsteinerovi, který se mi snažil vyjít vstříc. Navrhl dokonce, že bych zkoušku mohl skládat u nás na VUT, když na mě některý učitel dohlédne a pak naskenuje výsledky. Jenže ono zavřeli brzo i VUT... Neustále to šlo se mnou nahoru a dolů. Chvíli jsem si myslel, že je všechno marné, že to nedám a pak jsem se zase chytnul nějaké nově vysvitnuvší naděje. Taková horská dráha s nepříjemnými zákruty vedoucí od ledna až do května. Moc mi při tom všem pomohla podpora rodičů a přítelkyně. Když nešlo nijak vykonat onu zkoušku, poslechl jsem Pernsteinerova druhého návrhu. Požádat domácí univerzitu o odpuštění jednoho tohoto předmětu a toho jednoho blbého kreditu. Jeden kredit není tak moc, to by přece mohli uznat, ne? Teď si představte, že bych neuhnal neodpovídajícího pana Ritzebergera o jeden kredit za cvičení z matematických modelů a neudělal nepovinné domácí úkoly. To by mi chyběly dva kredity a to už nezní tak dobře jako pouhý jeden! Vše bylo třeba vyřešit do konce dubna, protože to mi končil status studenta ve Vídni a byl mi odepřen přístup do školního informačního systému i na školní e-mail. Kromě regulace jsem už měl všechny zkoušky za sebou, ale nebyly ještě opraveny a zapsány do elektronického indexu. Abych to v Brně mohl uzavřít, potřeboval jsem výpis známek. Ale pan Plöchl dynamiku dopravních vozidel za ten měsíc ještě neopravil a když jsem mu napsal v půlce března, že bych výsledek docela potřeboval, dozvěděl jsem se, že má testy ve škole a ta je kvůli koronaviru zavřená. Takže prý, jak se znovu otevře, tak se hned postará o to, abych měl zapsanou známku. Netrvalo to naštěstí dlouho, já k výpisu známek přiložil potvrzení o absolvování jazykového kurzu B2 za 6 kreditů a požádal odbor zahraničních vztahů, zda by mi mohli ten chybějící kredit odpustit, když mi bylo znemožněno vykonat zkoušku. Zrušení zkoušky mi potvrdil pan Pernsteiner a z odboru mi odepsali, že v mém případě mi bude moci být kredit kvůli zásahu vyšší moci prominut. Bude prominut, bude prominut... No dobře, ale kdy? Rád bych měl oficiální potvrzení, že už byl prominut. Za měsíc jsem se znovu tázal, jestli už bude nějaké to potvrzení a prý to mám brát jako vyřízené, když mám potvrzení od školy o zrušení zkoušky. Hmm, tak Erasmus teda beru jako úspěšně uzavřený, to jsem šťastný! Zajímá mě, jak a kdy se konečně dozvím, že je to vyřízené. Nezbývá než věřit.